Husova slavnost v Železném Brodě
Již před rokem bratří a sestry německých sborů Jednoty bratrské vyjádřili přání připomenout si s námi 600. výročí Husovy smrti. Byl vytvořen přípravný tým Ochranovského seniorátu a Evropské kontinentální provincie.
4.-5. července 2015 se uskutečnilo mezinárodní setkání Jednoty bratrské k tomuto výročí v Železném Brodě. Přijelo na 150 zahraničních hostů nejen z Německa, Nizození a Švýcarska, ale také z USA, Hondurasu, Labradoru, Tanzánie a Jižní Afriky. Některé texty byly předem přeloženy, pozdravy byly tlumočeny do tří jazyků.
Záštitu nad slavností převzala místohejtmanka Libereckého kraje PhDr Hana Maierová, a pozdravila shromáždění, stejně i pan starosta Železného Brodu Mgr. František Lufinka. Pozdrav přednesli i zástupci světové Jednoty bratrské, Kostnické jednoty, společnosti Exulant a Veritas.
Na sobotního odpoledne byly připraveny dvě přednášky: Jan Hus jako iniciátor evropské reformace (P. Kameník) a Od Husa k Jednotě bratrské (J. Halama). Středem sobotního setkání však bylo vysluhování svaté večeře Páně. Společenství z různých národů, jazyků, ras a zemí prožívalo pozvání ke společnému stolování s naším Pánem Ježíšem Kristem. Bylo to nezapomenutelné!
Po večeři připravené německými hosty předvedli svou hru o Janu Husovi studenti gymnázia z Ochranova. A pro mladší účastníky byl připraven i „noční Kalich“. Je to setkání ve skalní modlitebně, kde se v době protireformace scházeli k utajovaným pobožnostem tajní nekatolíci. Šlo nás po 22. hodině tiše skalním bludištěm s bezpečnými lucerničkami asi 60, včetně několika dětí. Noční bohoslužbu vedl R. Hertsch z Německa, překládala D. Kubíčková.
V neděli ráno zval na 10. hodinu k bohoslužebnému shromáždění sbor německých trubačů. Kázal J. Polma na text Jan 16,2-3: Budou vás vylučovat ze synagog; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že uctívá Boha. To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce ani mne.
Po společném obědě jsme odjeli do Besedic, kde bylo další shromáždění ve volné přírodě mezi skalami. Kázala sestra Benigna Carstens, členka Ředitelství Evropské kontinentální provincie Jednoty bratrské, na text J 8,31-32: Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. Zaznělo pásmo z Husových textů, velmi jsme se potěšili zpěvem souboru Duae Tastae Cantates.
Byla to náročná akce, ale krásná a požehnaná. Někteří si jako vzpomínku na tyto dny odvezli i skleněnou figurku Jana Husa, kterou nám vyrobila sestra Jana Janusová.
Kristus nabízí i zavazuje
Budou vás vylučovat ze synagog; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že uctívá Boha. To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce ani mne. Jan 16,2-3
To vůbec není lákavé. „To není evangelium = dobrá zpráva, to je špatná zpráva!“ chtělo by se vykřiknout. Pán Ježíš ale nepřipravil svým následovníkům tento úděl, nepřeje si jejich mučednickou smrt. On jen vidí dál než my, ví co bude, ví, jak se z nepřátelství i z tragického nepochopení jeho zvěsti bude zacházet s jeho vyznavači. Až přijde ta hodina (4), nemají být učedníci zaskočeni vývojem situace. Mají být připraveni i na tuto možnost. - Ten text je určen i pro nás, ale musíme ho slyšet v celém kontextu…
Tedy - je tu otázka, skrytá za výhledem k násilí: stojí to za to, vyznávat Ježíše Krista? A nejen otázka je tady: protože jde o život, je třeba najít odpověď.
Teď se Ježíš loučí s učedníky, a) brzy se za ně bude modlit, b) a pak sám bude probojovávat zápas o hodnotu své oběti. c)
a) „Jdu na smrt, protože mocní a vlivní nerozpoznali, že konám dílo toho, kdo mě poslal – nebeského Otce,“ oznamuje Ježíš. Logika napovídá: „Jestliže pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás“. (20).
b) Modlí se: dokud jsem byl s nimi,… ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul… (17,12) prosím, abys je zachoval od zlého. (17,15b)
c) v Getsemane: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, ale tvá vůle se staň.“ (Lk 22,42)
1. Co tedy Ježíš Kristus nabízí, co je hodnotnější než živá existence, co překrývá i smrt?
2. A k čemu nás to zavazuje?
Proč Ježíš sám je ochoten přijmout utrpení, dokonce utrpení za druhé? Miloval nebeského Otce a znal jeho lásku k lidskému stvoření. Proto byl poslán, aby lidem nabídl smíření s Bohem. Jeho oběť měla přinést odpuštění hříchů. Ježíš se umí dívat nad sebe – k Otci, a kolem sebe – na lidi, které mu Otec svěřil, daroval. Proto naplňuje Otcovu vůli a přijímá oběť života. Dává tím Otci prostor, aby mohl dále jednat. Lidem otevírá prostor, aby Boží lásku mohli najít, prožívat, radovat se z ní, aby je Boží láska mohla proměňovat, aby mohli vstupovat do Božího jednání ve světě a pro svět.
- To už je řeč i o nás: takhle můžeme žít z Kristovy oběti. I nám vzkazuje to, čím ujišťoval své učedníky: Zamiloval jsem si vás (15,9), já jsem vás vyvolil (15,16), abyste nesli hojné ovoce, které se líbí nebeskému Otci. Budete součástí nového vinného kmene, nového stromu života. - Jsme proměňování Kristovou láskou pro lásku k Bohu a bližním.
Jan Hus píše v Provázku třípramenném: „Kdo chce víru platnou a živou míti, musí Boha nade všecky věci milovati, polože víru jako kořen v srdci, a vyznání pravdy Boží jako ovoce v ústech, aby víra srdečná vyznání pravdy vždy plodila.“
Je to Boží moc a milost, jestliže naše víra nehasne, jestli její plamen má žár, jestli dovedeme přihřát i druhé lidi svědectvím o Kristu a službou Kristu mezi bližními. Je to moc a milost Boží, když v této službě dovedeme projít protivenstvím ve spolehnutí na Boží podporu. Apoštol Pavel měl nejednu zkušenost s Ježíšovým slovem: „Budou vás vylučovat ze synagog; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že uctívá Boha.“ Povzbuzuje apoštol Korintský sbor: Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. (2. Korintským 4,8-9)
Musíme se učit vidět „za“ věci a okolnosti. Bůh nás provází, posiluje, povzbuzuje, nenechává nás samotné ve zlých událostech. A mnohé zlé nám z cesty „uhýbá“, odstraňuje ještě dříve, než nás nebezpečí přímo ohrozí. Vždycky šel a jde také před námi a ví, co můžeme unést. Náš život by měl být velkorysý. Velkorysý láskou, velkorysý tak, že se dovedeme i ponížit při službě. Jako to dělal Pán Ježíš Kristus. Vydal sám sebe. A Bůh jeho oběť přijal a potvrdil to jeho vzkříšením. A také otevřením věčnosti pro ty, kdo Ježíše Krista vyznávají Pánem a Spasitelem! Tohle je víc než živá existence, to je to, co překrývá smrt. Pán Bůh mění naše hodnoty, protože proměňuje náš vztah k němu. Proměňuje ho svou láskou, kterou nám Duchem svatým dává poznat a prožívat. Proto věrné následovníky Kristovy už nemusí zaskočit protivenství, dovedou mu odolat statečnou vírou a věrností Kristu.
Vzpomeňme na první pronásledování křesťanů v Jeruzalémě – rozešli se jinam. A s nimi šel Kristus. Jinde zvěstovali evangelium. Stejně pronásledování křesťanů v římské říši rozválo křesťany do celého světa, aby působilo v „širším záběru“. Vzpomeňme na Husa a českou reformaci, která rozhořela reformaci světovou. Vzpomeňme na Jednotu bratrskou, jak byla ustrkována a přece vydala dobré ovoce křesťanství. Ani protireformační tlak ji neudusil, ale posléze ji vypudil do celého světa k misijnímu dílu. - Pán Bůh má vždycky východiska, když je nemáme my. Může začít nové dílo, když my jsme v koncích. - Jak je tohle poznání osvobozující! Bůh koná své dílo ve světě, my jsme jen jeho služebníci, mnohdy málo užiteční. A lidskému utrpení Bůh někdy odnímá tragiku a dává mu smysl. Přijímá ho a žehná mu. V Božím požehnání semeno, které zemře, přináší znásobený užitek. Pán Bůh se nedá zaskočit lidskými omyly a nepochopením ani odmítnutím.
Jindy až přes staletí lidské utrpení připomíná, jak velký je lidský hřích, jak je nezvladatelný, jak se zdeformovalo lidství, jak je daleko od vůle Boží. Památníky utrpení jsou tu proto, abychom se my lidé styděli a abychom byli alespoň trošku citliví na Boží hlas, který volá k odpovědnosti. Písmo to volání k odpovědnosti popisuje krásným obrazem, jak Hospodin prochází rájem a hledá Adama. Ten se však stydí za své selhání a ukrývá se v křoví. A pak se ptá Kaina, kde je jeho bratr Abel… - „Kde jsi člověče, kam ses to beze mne dostal?“ - zní nad světem, i nad dnešním světem, ve kterém stále pro jméno Ježíše Krista jsou jeho vyznavači někde posmíváni a jinde i zabíjeni.
Budou vás vylučovat ze synagog; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že uctívá Boha. To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce ani mne.
Nad světem stojí Kristův kříž. Znamení lidského hříchu, ale také Boží spásy! Znamení lidské zloby, ale také Boží lásky. A po světě stojí památníky lidského utrpení z dávné minulosti i doby nedávné i z přítomnosti. Volají k pokání. Volají po hledání cesty života, ne smrti! Volají po hledání soužití a ne konfrontace! I proto jsou světu darování křesťané, a jsou potřební jako sůl, aby pozvedali hlas a dotvrzovali ho svou statečností, že Bůh patří do světa. Že patří do našich životů, do našeho myšlení, do našich vztahů, do naší orientace… aby svět měl budoucnost, aby se nezhroutil lidským hříchem. Ještě trvá čas Boží milosti….
Ke Kristu v životě a k životu s Kristem ukazoval věrně a statečně Jan Hus a viděl v něm nápravu nejen církve, ale celého života…
Svým odvoláním ke Kristu ve svém sporu s církví, svou statečnou věrností pravdě Kristově volal Jan Hus a prokazoval, že důležitý je ten, kdo posílá a ti, ke kterým je posíláno, důležitý je obsah evangelia a důležití jsou ti, kdo ho mají přijmout pro život; s pokorou před Bohem a odpovědností před lidmi musí přijmout Jan Hus i krutou smrt. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za přátele (13,13). Svěřil se Ježíši Kristu, jako on se svěřil do rukou nebeského Otce, když byl falešně obviněn, když jeho soudci rozhodli, že se rouhá, protože se vydává za Božího Syna, když byl odsouzen, když umíral. Jeho smrt byla výkupná, podstoupena za mnohé, aby oni získali spravedlnost…, prorokoval už dávný Izajáš (53).
Hus byl vydán na smrt, protože byl „kacíř“. Rouhal se prý proti církvi, a tím prý i proti Bohu… Ale jeho smrt otevřela oči mnohým pro Krista a Boží slovo, do velkého rozměru otevřela opravné hnutí v církvi – až ke vzniku JB a k reformaci. Nebyla jeho smrt také „výkupná“ za mnohé?
Budou vás vylučovat ze synagog; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že uctívá Boha. To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce ani mne.
Pán Ježíš Kristu nás smířil s Bohem, postavil před oči Boží lásku, aby dokázal Boží zalíbení v lidech. Mnozí mučedníci šli jeho cestou sebeoběti. I Jan Hus.
2. Zavazuje nás to k lásce a odpouštění. Je nanejvýš smutné, s jakou lehkostí řeší člověk spory zabitím! Ať je to vražda Kainem počínaje, ať je to trest smrti v procesech s domnělými kacíři nebo politickými odpůrci, ať jsou to náboženské války nebo dokonce války mezi křesťany. Je nám úzko v pohledu do dějin. Jako Komenskému, který svou žalost vypověděl jako 76 letý ve spisku Jedno potřebné: Na celém světě sotva se najde zmatenější labyrint, nežli je křesťanské náboženství;… nikde v celém světě není pro náboženské neshody tolik trpké nenávisti, tak zarputilých svárů tak krvavých pronásledování a tak krutých trestů ani tak hrozných válek.....(s. 35) Tolik miloval Komenský Krista, jeho církev, všechny své schopnosti dal do služeb Kristově lásce – a takto musí mluvit ze zkušenosti o „Kristově“ lidu. Jak se mají lidé orientovat na Krista, když církev vydávala i takovéto svědectví? Na jazyku lásku, v rukou meč…. Kde je Kristem přikázaná láska?
Uplynulo od té doby mnoho času, a snad se můžeme odvážit říci s novozákonním prorokem Janem: staré věci pominuly, nové všecko učiněno jest. Už nebudou války mezi křesťany pro odlišné vyznání. Už nepřijde hodina, kdy by vás někdo zabil v domnění, že tím uctívá Boha. Doufáme a přejeme si, aby pokračovala a prohlubovala se spolupráce mezi „jednotami“ Církve Kristovy.
Ale v lidech kolem nás zůstává z dějin nedůvěra k církvím, špatný příklad čas ještě nesmazal a ani jsme ten špatný příklad jako křesťané ještě dostatečně nepřekryli Kristovskou láskou a službou. Tu nedůvěru s velkou pokorou a s velkým nasazením musíme překonávat. Ne pro dobré jméno církve, ale proto aby byl oslaven nebeský Otec. Aby Kristova oběť byla pro lidi vzácná a znovu ji vděčně přijímali. Aby se otevírali působení Ducha svatého a přinášeli jeho ovoce.
600. výročí mučednické smrti Jana Husa v tomto kontextu už přineslo radost a výzvu.
V pondělí 15. 6. 2015 přijal papež František I. ve Vatikánu delegaci ČCE, CČSH a ŘKC, která přijela při příležitosti Husova výročí na bohoslužbu smíření. Ale už během předchozí páteční meditace v rámci duchovní obnovy kněží papež zmínil Husovo upálení za živa, které v souvislosti s dnešní krutostí příslušníků tzv islámského státu připomíná, že „my jsme v svých dějinách dělali totéž.“ Navázal tak na vyjádření papeže Jana Pavla II. z r. 1999: „Cítím povinnost vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí způsobenou Janu Husovi.“ Proto máme prosit o odpuštění řekl papež František„za každého, koho jsme zabili ve jménu Božím.“
Je to výzva, abychom byli pohotoví k odpuštění a smíření, protože pohotoví k lásce.
Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali;
jako jsem já miloval vás, i vy se milujte navzájem.
Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci,
budete-li mít lásku jedni k druhým.
J 13,34-35
Amen
Husovy texty - Kalich 2015
Husovy texty vybrané pro slavnostní shromáždění na Kalichu u Besedic, které pořádal Ochranovský seniorát při Českobratrské církvi evangelické spolu s Evropskou kontinentální provincií Jednoty bratrské k 600. výročí mučednické smrti Jana Husa v neděli 5. července 2015 v 15 hodin.
Jan Hus
1415 - 2015
Původ Mistra Jana Husi byl předně sám Bůh skrze Ducha svého svatého, jímž ho k tomu strojil, aby byl horlivý milovník i následovník pravdy, k čemuž obdařil ho i životem ctným, pracovitým, pobožným i dary k službě církve, pilností čítáním svatých Písem. Naplněn byl i lítostí nad tím, když viděl, že pastýři sami sebe pásli, zákony lidské nad Boží zvelebovali, zželelo se mu toho…
Ondřej Štefan v bratrské postile 1575
(Ondřej Štefan, Výkladové řečí Božích, kteréž se při památkách některých svatých čítávají. Na den pamětný Mistra Jana Husi. - Acta reformationem bohemicam illustrantia, V, Miscellanea, Studijní texty UK ETF v Praze, Univerzita Karlova v Praze, Evangelická teologická fakulta Praha 2004
V červenci 1412 vyhlásila kurie nad Husem ztíženou církevní klatbu a interdikt nad místem jeho pobytu. Poněvadž se žádná právní moc neodvážila vzít jej za tohoto stavu věcí pod ochranu, odvolal se Hus k instanci, kanonickému právu neznámé, k Ježíši Kristu. Odvolání z 18. října 1412 přibil na vrata Mostecké brány, která vedla ke dvoru arcibiskupovu.
Husovo odvolání ke Kristu.
Všemohoucí Bůh jediný v bytnosti a trojí v osobách, je první a poslední útočiště utlačovaných. On je Hospodin, který „střeží pravdu na věky a zjednává právo a milosrdenství těm, jimž se děje bezpráví.“ „Blízko je všem, kdo ho vzývají v pravdě,“ „zajaté zbavuje pout,“ „uskutečňuje touhu těch, kdo se ho bojí, střeží všechny, kdo ho milují, a záhubou trestá všechny nenapravitelné hříšníky“.
Kristus Ježíš, pravý Bůh a pravý člověk, sevřen ze všech stran od velekněží, zákoníků a farizeů, kněží, věrolomných soudců a svědků, chtěje jako Boží Syn svou přetěžkou a nejpotupnější smrtí vykoupit z věčného zatracení vyvolené před založením světa, dal svým následovníkům ten svrchovaně významný příklad, aby nezapomněli svěřit svou při všemohoucímu, vševědoucímu a všelaskavému Pánu...
Přeji si tedy, aby všichni Kristovi věrní a obzvláště knížata, páni, rytíři, zemané a ostatní obyvatelé našeho českého království o tom věděli a stáli při mně, jenž jsem tak těžce postižen předstíranou klatbou, kterou proti mně vymohl hlavně můj udavač a odpůrce Michal de Causis, kdysi farář kostela svatého Vojtěcha na Novém Městě pražském, se souhlasem a přispěním kanovníků pražské katedrály. Tuto klatbu vydal a slavnostně vyhlásil Petr, kardinál diakon při římském kostele svatého Anděla, ustanovený za soudce římským veleknězem Janem XXIII. Ten se bezmála po dva roky zdráhal povolit mým obhájcům a zástupcům slyšení, ačkoli se nemá odepřít ani židu a ni pohanu ani kacíři. Stejně se zdráhal připustit jakoukoli rozumovou omluvu pro to, že jsem se osobně na předvolání nedostavil, nebo přijmout shovívavě s otcovskou laskavostí svědecké listiny pražské univerzity, ačkoli byly opatřeny visutou pečetí a prohlášením veřejných notářů, povolaných k ověření jejich pravosti.
Je tedy zřejmé, že jsem si nezasloužil, abych nesl potupnou známku vzdorovitého, protože jsem se nedostavil na předvolání k římské kurii nikoli z pohrdavosti, nýbrž z rozumných důvodů, jednak proto, že mne učinila ostražitým nebezpečí, do nichž upadli jiní, jako bylo oloupení a uvěznění mistrů Stanislava a Štěpána Pálče. Ti, chtějíce uposlechnout předvolání, byli v Bologni oloupeni o peníze a jiný majetek a potupně uvězněni. Jednali s nimi jako se zločinci bez jakéhokoli předchozího výslechu. Dále také proto, že moji zástupci byli odhodláni zavázat se u římské kurie ke zkoušce ohněm s každým, kdo by se chtěl proti mně postavit jako žalující strana. Dále také proto, že mého zákonného zástupce u zmíněné kurie uvěznili, třebaže, jak soudím, neprovinil se ničím.
Dále také proto, poněvadž jsem byl milostí pana krále usmířen s pražským arcibiskupem panem Zbyňkem svaté paměti. Smír mezi panem Zbyňkem a mnou a jinými mistry vyhlásili knížata a páni a královská rada s připojením svých pečetí s tím, aby pan arcibiskup napsal panu papeži, že neví o žádných kacířských bludech ani v českém království, ani v městě pražském, ani v markrabství moravském a že nikdo nebyl usvědčen z kacířství a že se mnou a s jinými mistry docela smířen. Měl také napsat, aby mne apoštolský pán zprostil povinnosti se dostavit, zrušil předvolání a vyvázal mne z klatby. Stará práva zajisté, ať už jde o práva božská ve Starém a Novém zákoně, nebo o práva kanonická, všechna hájí zásadu, že soudcové se mají odebrat na místa, kde byl podle udání zločin spáchán, a tam vyšetřovat oprávněnost obvinění proti obžalovanému nebo nařčenému výslechem těch, kdo obžalovaného znají z osobního styku, kdo nejsou zaujatí odpůrci nebo nepřátelé obžalovaného či udaného člověka, nýbrž jsou čestní a nikoho nehanobí, ano horlivě milují zákon Ježíše Krista. A konečně hájí zásadu, že se pohnanému nebo obžalovanému má dostat vhodného a bezpečného přístupu k soudu a že ani soudce ani svědkové nemají být jeho osobní nepřátelé. Poněvadž tedy zřejmě chyběly tyto podmínky, potřebné k tomu, abych se mohl dostavit živ a zdráv, měl jsem právo cítit se před Bohem prost obvinění ze zatvrzelosti a zbaven předstírané a nestoudné klatby.
Já, Jan Hus z Husince, mistr svobodných umění a hotový bakalář svatého bohosloví na vysokém učení pražské univerzity, kněz a kazatel potvrzený při kapli zvané Betlémská, svěřuji toto své odvolání Ježíši Kristu, soudci nejspravedlivějšímu, který spolehlivě zná, obhajuje a soudí, činí zřejmou a odměňuje spravedlivou při každého člověka.
Slovem obnovená (Čtení o reformaci), Kalich Praha 1977, s. 34-35
Vzácný doklad, jak Hus rozumí praktické stránce křesťanství, je pojednání Devět kusův zlatých, které by se mohlo nazvat rukovětí Husovy zbožnosti.
Devět kusův zlatých
První artikul neb kus zlatý jest tento: Kdož dá jeden haléř pro Bůh za svého zdravého života, ten více Pána Boha uctí, než kdyby po smrti tolik zlata dal, což by se ho mezi zemí a mezi nebem mohlo obdržeti. - Živému jest řečeno: Co můž ruka tvá, to dělej, nebo potom díla, ani smyslu k dílu, ani času nebude.
Druhý kus zlatý jest tento: Kdož jedno slovo protivné strpí, ten více Pána Boha uctí a své duši více prospěje, než kdyby tolik metel o svůj hřbet zbil, co by jich mohlo v největším lese vzrůsti.
Třetí kus zlatý jest tento: Kdož se nejmenšímu pokoří, ten více Pána Boha uctí a své duši více prospěje, než kdyby od jednoho konce do druhého konce světa putoval a v každé šlépěji svou krev prolil.
Čtvrtý kus zlatý jest tento: Kdož dá Bohu všemi svými údy vlásti, ten více Pána Boha uctí a své duši více prospěje, nežli kdyby všecken svět pro Bůh na hlavě schodil. - Toť vše proto můž pravé býti, nebo to přikazuje aby ze všech mocí duše i těla milovali se.
Pátý kus zlatý jest tento: Kdož jednu slzu na své hříchy unoří, ten více Pána Boha uctí a své duši více prospěje, nežli kdyby po smrti tolik plakal, až by jemu z očí dvě řeky tekly. - To vše pravé jest proto, že zde místo i čas jest ku pokání, k nalezení milosti, k zasloužení spasení věčného.
Šestý kus zlatý tento jest: Kdož sobě Pána Boha nade všecko stvoření draze váží a jemu se všechen poddává, ten více Pána Boha uctí a své duši více prospěje, než kdyby za něho Matka Boží se všemi svatými prosila.
Sedmý kus zlatý jest tento: Kdož nižádného bláznivě nesoudí, ten více Pána Boha uctí a své duši více prospěje, nežli kdyby byl jako svatý Vavřinec na roště pečen.
Osmý kus zlatý jest tento: Kdož milosrdenství kterému člověku učiní pro Bůh, ten více Pána Boha uctí a své duši více prospěje, nežli kdyby byl do třetího nebe vtržen jako svatý Pavel.
Devátý kus zlatý tento jest: Kdož se vůli Boží neprotiví, ten více Pána Boha uctí a své duši více prospěje, nežli kdyby všechen svět, kdyby jeho byl, pro Bůh dal.
( Devět kusů zlatých, Hus pro nás, XXV svazek Comenia, Praha 1917, citát : 71, s.55-63)
Spisek Provázek třípramenný z víry, lásky a naděje, kteréhož se má každý křesťan držeti, kdo chce do věčného blahoslavenství přijíti, obsahuje příští trojinu věcí podtatných v teologii Jednoty bratrské.
Provázek je asi z r. 1412, když Hus byl již v klatbě a vypovězen z Prahy. Je to výklad I. Kor. 13, 13
Provázek třípramenný
z víry, lásky a naděje, kteréhož se má každý křesťan držeti, kdo chce do věčného blahoslavenství přijíti.
..Provázek ten jest život svatý z víry živé, naděje a lásky ve člověku zachovaný, kteréhož provázku má se každý člověk v tomto světě držeti, nechce-li na věky zahynouti. Protož kdo chce, ten jej přijmi a nauče se písmem, drž jej skutkem, neb umějící a nemilující nebudou z propasti vytaženi... Protož kdo nechce utonouti, musí provázkem vytažen býti, jež jest v tomto světě život nevinný, a prve, nežli se přetrhne provázek stříbrný, jenž jest svázání duše s tělem.
První pramének
jest víra, druhý naděje a třetí láska.
Ohledej ty prameny a věz, že víra, jakož dí svatý Pavel k Židům, jest založení věcí, o kterých naději máme, důvod věcí neviditelných, neb víra jest první ctnost od Boha vlitá, na níž jako na dně nebo základu má každá ctnosť založena býti, a bez níž nelze se Bohu líbiti, jakož dí sv. Pavel..
Užitečné jest věděti, že jiné jest věřiti Boha, a jiné jest věřiti Bohu, a jiné jest věřiti v Boha. Neb věřiti v Boha jest věřiti, že Bůh jest; a věřiti Bohu, jest věřiti pravdě Boží; ale věřiti v Boha, jest Boha nade všechny věci milovati, a v tělo Jezu Krista, jenž jest sbor svatých se vtěliti...
Protož kdo chce víru platnou a živou míti, musí Boha nade všecky věci milovati, polože víru jako kořen v srdci, a vyznání pravdy Boží jako ovoce v ústech, aby víra srdečná vyznání pravdy vždy plodila...
Druhý pramínek
jest naděje, jež jest jisté čekání budoucího blahoslavenství z daru Božího a ze zasloužení vlastního čekání. Znamenej, že dí se: „jisté čekání“, aby tím bylo odvrženo pochybenství; neb nižádný nemá pochybnosti o svém spasení. A protož milý Pán Ježíš říkal: Doufej synu, odpouštějí se hříchové tvoji. Dí se také : „čekání“ pro očité seznání, jehož zde pocestní nemají, ale budou míti, když blahoslavenství konečně dojdou...
Věděti také jest, že dvoje jest naděje: jedna pomocí, druhá odplaty. První položena má býti ve svatých, ale druhá v samém Bohu, jenž sám blahoslavenství věčné dává. A ta naděje trojí se: neb první jest k odpuštění hříchův, druhá k milosti vzetí; a tak může slouti jedna naděje, ale třístupná: první stupeň hříchův odpuštění, druhý k milosti vzetí a třetí k blahoslavenství přijíti. Jistota naděje pochází z Boží štědrosti, z hojnosti, ze zasloužení, z okusení věčných věcí.
Naděje má rozdíl od víry v tom, že jest jediné o budoucích věcech; ale víra o minulých a budoucích.. Také naděje jest toliko o dobrých věcech, ale víra o dobrých i o zlých: neb věříme, že zatracení bude zlým a spasení dobrým; ale naději máme toliko, že spasení bude nám dobrým. Srovnává se také naděje s věrou v tom, že i víra i naděje jsou o věcech, jichž nevidíme; a z toho máš, že v nebeském království není naděje jako i víry, neb tam již svatí znají a vidí jistě to, což věřili a doufali jako skrze zrcadlo a podobenství jako dí svatý Pavel.
Protož, křesťane! Měj naději živou; neb tu maje, nouze a hanby zbudeš, v dobrém posilen, k Bohu pozdvižen a do blahoslavenství uveden budeš, což jest konec naděje nejposlednější...
Třetí pramínek
jest láska jež jest milování Boha nade všecky jiné věci, a bližního jako sebe samého: Boha samého pro něho, že jest nesmírně dobré, a bližního pro Boha a v Bohu. A věz , že Boha milovati jest, Bohu dobré dobře chtíti; a tedy dobré Bohu člověk dobře chce, když plní jeho přikázání.
Pak bližního milovati jest, dobré dobře bližnímu chtíti; protož ten dobře bližnímu tehdy chce a tak jeho miluje právě, když jemu žádá blahoslavenství, jsa sám bez hříchu smrtelného; když jemu žádá dobrého jako sobě a nechce jemu řádem zlého, kteréhož sobě nechce...
Řečeno jest, že láska jest milování Boha nade všechny jiné věci. Protož snažně znamenaje to, věrný křesťane, milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, i ze vší duše své, i ve vší mysli své. Věz také, že jest pán, a to tak mocný, protož boj se jeho; a že jest Bůh, protož jest dobrý a vševidoucí, nuže, miluj jeho a zanech hříchů; že jest pán, a to pán všemohoucí, všudyť může mstíti, neutečeš; a že jest Bůh vševidoucí, nikde se s hříchem neukryješ; a že jest pán tvůj , má všudy právo k tobě, protož boj se Boha a přikázání jeho zachovávej: neb tak milovati budeš Pána Boha svého. A že jest pán doufajících v něho, a svrchovaně zachovávajících a dobře činících, svrchovaný odplatce, protož doufej v něho a čiň dobře, neb tak milovati budeš Pána Boha svého...
Protož, ó vy všichni,... držíte-li provázek třípramenný: víru, naději a lásku, chcete-li dotaženi býti, nedejte ďáblu, světu a tělu nižádného praménku přetrhnouti: věřte právě, doufejte dobrotivě, milujte Boha nade všechny věci silně: neb tak z marnosti světa, z mrzkosti hřícha, z ukrutnosti ďábla a od věčného zatracení vytaženi budete do věčného blahoslavenství, jehož to mně i vám náš milý Spasitel skrze zásluhu Pána Ježíše a jeho milé matky, panny čisté, i všech svatých, rač bez prodlení dopomoci. Amen.
(Provázek..., Při památce Husově, Jan Hejret, Tisk A.Neubert v Jilemnici, 1914?)
Scholastickou formou kvestie si Jan Hus připravil část svého vystoupení před koncilem. Otázka postačitelnosti zákona Kristova ke správě bojující církve a kladná odpověď na ni postihuje teoreticky základ celého Husova zápasu s tehdejší církví. 1414
Postačitelnost Kristova zákona
Je povinností moudrých, aby nejprve člověka pozorně vyslechli, slyšené zkoumali před soudem rozumu, prozkoumané poctivě vážili a teprve potom uvážené s čistým svědomím rozsoudili, varujíce se při tom hněvu, závisti, nenávisti a malicherné ctižádosti, vlastností, které znemožňují duchu postihovat pravdu a podlamují soudcovu spravedlivost. Proto já, nepatrný a bezvýznamný člověk, chystaje se promluvit před mnohem moudřejšími – jak za to mám – shromážděnými z celého světa, zapřísahám vás milosrdenstvím Ježíše Krista, pravého Boha i pravého člověka, abyste mne tak, jak jsem právě vyložil, v klidu vyslechli...
Pokusím se tedy já, nejmenší z kněží, tak jako jsem se o to pokoušel v dobách dřívějších, podrobit svou při Kristovu zákonu. Chci se přitom, pokud dopřeje Boží milost, uvarovat hněvivé mstivosti, závisti a malicherné ctižádosti, a horlivě z celého srdce usilovat o to, abych vzdal čest Bohu, vyznal pravdu, vyhladil u bližních zlé podezření a obhájil Kristův zákon...
Předkládám posluchačům otázku:
Zda zákon Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka, sám o sobě postačuje ke správě bojující církve?
Kladná odpověď na tuto otázku se dokazuje takto: Zákon Ježíše Krista zcela postačuje k potřebné správě bojující církve; nic k němu nesmíme přidat nebo od něho ubrat. Postačuje tedy sám o sobě ke správě bojující církve. A návěst je zřejmá z výroku v 30.kapitole Přísloví (v.5-6): „Všeliká Boží řeč je ohnivá, štítem je těm, kteří v něho doufají. Nepřidávej nic k jeho slovům, abys nebyl usvědčen a odsouzen jako lhář.“ Z toho je patrné, že na tuto otázku je třeba odpovědět kladně.
Protože nade vše usiluji o čest Boží, o prospěch svaté církve a o to, abych byl věrným údem Ježíše Krista Pána, jenž jest hlavou a ženichem svaté církve, kterou vykoupil, slavnostně tedy, jako jsem to už dříve častěji učinil, i nyní prohlašuji, že jsem nikdy zatvrzele netvrdil a ani napříště nechci tvrdit nic, co by odporovalo pravdě hodné víry. Naopak jsem zastával, zastávám a pevně si přeji zastávat všechnu pravdu hodnou víry tak, že bych raději chtěl v naději a s pomocí Páně vytrpět trest kruté smrti než hájit blud odporující pravdě, ano jsem s pomocí Boží odhodlán nasadit svůj bídný život pro Kristův zákon...
Nadále se chci pokorně podrobovat příkazu, smírčímu výroku a poslušenství tohoto nejsvětějšího zákona, odhodlán odvolat ze svých výroků cokoli, o čem budu poučen, že to odporuje pravdě...
Kristus Ježíš nežádá od člověka nic kromě lásky a prostředků k ní. Tomu všemu však nejúčinněji učí zákon Kristův...
Zachovávání Kristova zákona, protože jde o zákon Božích přikázání, samo o sobě postačuje k tomu, abychom zůstali v jeho milování....
Zákon Kristův bez přimíšení lidské tradice postačuje spravovat Kristovo lidství spolu se všemi jeho učedníky. Avšak tento zákon postačuje dnes neméně než kdysi a ani množství, ani vzpurnost obrácených jej neoslabuje, nýbrž naopak zvyšuje jeho platnost....
Každý spravedlivý zákon náleží ke Kristovu zákonu... Spravedlivá lidská práva jsou zahrnuta v právu božském, ano jsou přímo zákonem Kristovým potud, pokud Božímu zákonu užitečně slouží.
Občanské právo je právo lidmi vymyšlené kvůli hříchu, aby obhájilo donucovací moc státu k ochraně života a statků, jako zase evangelické právo směřuje k ochraně darů milosti.
Posléze z uvedeného vyplývá, že je nemožné sjednotit církev, spravovat království, prospět lidu a kohokoliv uspokojit, nestane-li se tak především skrze zákon Pána Ježíše Krista...
Každý biskup a zejména římský velekněz musí být bohoslovcem. Neboť jemu jako biskupovi je svěřena v zastoupení duchovní správa bojující církve, ale povahu této správy nemůže poznat, není-li vyučen v Kristově zákonu a není-li tedy bohoslovcem. Vždyť občansky čili světsky spravovat časné statky, dobývat království, světsky vládnout a vymáhat daně přísluší především císaři, králi nebo jinému pozemskému pánu, nikoli však papeži. Zanedbá-li papež správu svého duchovního úřadu a vetře-li se do jejich řad, pak mocenská dovednost, které využívá, je nejen zbytečná, nýbrž je přímo v rozporu s Písmem svatým, Bohu protivná a duším zhoubně škodlivá.
(O postačitenosti Kristova zákona, 1414,: Slovem obnovená(Čtení o reformaci), Kalich Praha 1977, s.39-40
Jan Hus napsal v kostnickém vězení mnoho dopisů, do nichž vkládá vyznání svého doufání v Ježíše Krista, lásku k přátelům a posluchačům kázání, obhajuje své postoje, přivolává k poctivosti života před Bohem i lidmi.. Dopis v Kostnici 10. června1415
Přátelům v Čechách
Mistr Jan Hus, v nadějí slúha Boží, všem věrným Čechóm, jenž Pána Boha milují a budú milovati, žádost svú vzkazuje, aby Pán Bóh dal jim v své milosti přěbývati i skonati a v radosti nebeské na věky přěbývati. Amen.
Věrní a v Bohu milí páni, panie, bohatí i chudí!
Prosím vás a napomínám, aby Pána Boha poslúchali, jeho slovo velebili a rádi slyšeli a plnili. Prosím vás, aby pravdu Boží, kterúž sem z Božieho zákona psal a z řěčí svatých kázal a psal, aby sě té drželi. Prosím také, ač by kto ote mě slyšal na kázání neb súkromie co proto pravdě Boží, aneb ač bych kde psal – jenž, ufám Bohu, toho nenie - , aby toho nedržal. Prosím také, ač kto viděl mé lehké obyčeje v mluvení neb v skutciech, aby sě jich nedržal, ale aby za mě Boha prosil, aby mi ráčil odpustiti. Prosím, aby kněží dobrých obyčejóv milovali a velebili a je ctili, a zláště, jenž pracují v slovu Božiem. Prosím, aby sě varovali lstivých lidí, a zvláště kněží nehodných, o nichž die Spasitel, že sú v rúšě ovčiem, a vnitř vlcie hltaví.
Prosím pánóv, aby své chudině milostivě činili a právě je zpravovali. Prosím měšťanóv, aby své obchody právě vedli. Prosím řemeslníkóv, aby věrně své dielo vedli a jeho požívali. Prosím sluh, aby svým pánóm a paniem věrně slúžili. Prosím mistróv, aby jsúce dobře živi své žáky věrně učili, najprvé aby Boha milovali, pro jeho sě chválu učili a pro prospěch obcě a pro své spasenie, ale ne pro lakomstvie ani pro světské zvelebenie. Prosím studentóv i žákóv jiných, aby mistróv svých v dobrém poslúchali i následovali a aby sě pilně pro Boží chválu a pro spasenie své i jiných lidí učili.
Prosím všěch spolu, aby pánóm, panu Václavovi z Dubé, odjinud z Leštna, panu Janovi z Chlumu, panu Jindřichovi z Plumlova, panu Vilémovi Zajiecovi, panu Myškovi a jiným pánóm z Čech i z Moravy, i věrným pánóm Polského královstvie děkovali a jich pilnosti vděčni byli, že oni jako Boží stateční obránce a pomocníci pravdy postavili sú sě proti všemu sboru častokrát i dovodiece i odpoviedajíce k vysvobozené mému, a zvláště pan Václav z Dubé a pan Jan z Chlumu, jimž věřte, což budú praviti, nebť sú byli v sboru, když sem já odpoviedal po několiko dní. Oniť vědie, kteří Čechové a kterak mnohé a nehodné věci sú na mě vedli, kterak vešken sbor proti mně křičal, kterak sem já odpoviedal, co sú na mně žádali.
Prosím vás také, aby za Královu Milost, římského a českého krále, Pána Boha prosili a za královú svú i za pány, aby milý Pán Bóh s nimi i s vámi přěbýval v milosti nynie a potom u věčné radosti, amen.
Psal sem list tento vám v žaláři, v ókovách, čakaje nazajtřie na smrt odsúzenie, maje plnú naději v Bohu, abych pravdy Božie neustupoval, a bludóv, kteréž sú na mě křiví svědkové svědčili, abych sě neodpřisahal.
Kterak se mnú Pán Bóh milostivě činí a se mnú jest v divných pokušeních, poznáte, až sě u Boha v radosti s jeho pomocí shledáme.
O mistrovi Jeronymovi, mém milém tovařiši, nic neslyším, než že jest v těžkém vězení, čakaje smrt jako i já, a to pro svú vieru, již jest statečně Češchóm ukazoval. A Čechové, najukrutnější naši nepřietelé, dali sú nás jiným nepřátelóm v moc a u vězenie. Prosím, aby za ně Boha prosili.
Také prosím vás zvláště, Pražané, aby na Betlém byli laskavi, dokud Pán Bóh popřěje, aby v něm Božie slovo kázali. Pro to miesto diabel sě rozhněval a proti němu farářóv i kanovníkóv popudil, spatřiv, že jeho králevstvie v tom miestě sě rušilo. Ufámť Pánu Bohu, žeť to miesto zachová do své vóle a učiní v něm prospěch větčí skrzě jiné, než jest skrzě mě nestatečného učinil.
Také prosím, aby sě milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli.
Dán list v noci u pondělí přěd svatým Vítem po dobrém anjelu.
(František Šmahel: Hranice pravdy, Husovy listy z Kostnice, Argo, Praha 2015, s.210-212)
Petru z Mladoňovic, Husovu žáku, vděčíme za svědomitou Zprávu o mistru Janu Husovi v Kostnici z roku 1416, jejíž záznamy provázejí Husa od rozhodnutí odebrat se ke koncilnímu jednání až po jeho poslední vydechnutí.
Husova smrt
Přišed pak na popraviště, poklekl, a rozepjav ruce a zdvihnuv oči k nebi, velmi zbožně se modlil žalmy a zvláště: „Smiluj se nade mnou, Bože“, a „V tebe, Pane, jsem doufal“, V ruce tvé, Pane“, opakuje verš, takže ho okolo stojící slyšeli modliti se vesele a s tváří radostnou. Popraviště pak bylo mezi zahradami na jiné louce, když se vychází z města Kostnice k tvrzi Gottlieben, mezi branami a příkopy předměstí řečeného města. Někteří pak laikové tam stojící říkali: „My nevíme, které a jaké věci dříve činil neb mluvil, teď však vidíme, a slyšíme, že svatá slova se modlí a mluví.“ A jiní pravili: „Zajisté dobré by bylo, aby měl zpovědníka, aby byl slyšen.“ Avšak jakýsi kněz, sedící na koni, v zeleném šatě, červeným hedvábím podšitém, řekl: „Nemá býti slyšen, aniž mu má býti dán zpovědník, protože jest kacíř.“ Mistr však Jan, ještě když byl v žaláři, vyzpovídal se nějakému doktorovi mnichovi a byl od něho laskavě slyšen a rozhřešen, jak to sám vyznává v jednom ze svých listů, které poslal svým ze žaláře. Když pak se modlil, jak jest napřed uvedeno, spadla mu s hlavy řečená rouhavá koruna, třemi ďábly omalovaná, když se na ni podíval, pousmál se. A někteří žoldnéři okolo stojící řekli: „Vstavte mu ji opět na hlavu, aby spolu se svými pány, kterým zde sloužil, ďábly, byl upálen.“
Vstav pak na příkaz biřice z místa modlitby, vysokým a srozumitelným hlasem, že ho i jeho mohli dobře slyšeti, pravil: „Pane Ježíši Kriste, tuto strašnou, potupnou a ukrutnou smrt pro tvé evangelium a kázání tvého slova chci velmi trpělivě a pokorně vytrpěti.“ Hned ho chtěli voditi vůkol okolo stojícím; povzbuzuje pak je prosil, aby nevěřili, že on články, od falešných svědků jemu přičítané, jakýmkoli způsobem držel, kázal nebo učil. Potom ho svlekli z jeho šatu a uvázali k jakémusi sloupu provazy, s rukama nazad obrácenými k řečenému sloupu ho přivázavše. A když byl tváří obrácen k východu, někteří z okolo stojících řekli: „Nebudiž obrácen k východu, protože jest kacíř, ale obraťte ho k západu.“ A tak se stalo. Když pak ho za krk přivazovali jakýmsi začazeným řetězem, pohlédnuv naň a pousmáv se, pravil biřicům: „Pán Ježíš Kristus, můj Vykupitel a Spasitel, tvrdším a těžším řetězem byl spoután; a já bídný přivázán nestydím se tento pro jeho jméno nésti.“ Byl pak tento sloup jako nějaké tlusté prkno na míru asi půl kroku; to z jednoho konce zaostřivše, do země a řečené louky vrazili. Pod nohy pak mistra dva svazky a otýpky dříví podložili. Ten ještě, přivázán k sloupu, měl na nohou své botky a jedno pouto. Řečené pak svazky dříví promíšené slamou obložili kolem jeho těla tak stojícího až po bradu; dříví pak byly dva vozíky, jinak káry.
Dříve však, než ho podpálili, přijel k němu říšský maršálek Hoppe z Papenheimu a syn kdysi Klema, jak se mu říkalo, vybízeje ho, aby ještě zachoval život bez úrazu a aby to, co kdysi kázal, a svoje slova odpřisáhl a odvolal. A on, pohlédnuv k nebi, vysokým hlasem odpověděl: „Bůh mi jest svědek, že jsem to, co se mi falešně připisuje a skrze falešné svědky přičítá, nikdy neučil, ani nekázal, ale předním úmyslem mého kázání a všech jiných skutků nebo písem bylo, abych jen mohl lidi zachrániti od hříchů. V té pak pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil a kázal ze slov a výkladů svatých doktorů, dnes vesele chci umříti.“ A uslyšavše to, ihned řečený maršálek se synem Klemovým, tlesknuvše rukama, odjeli.
A jeho hned biřici zapálili a mistr hned vysokým hlasem zazpíval nejprve: „Kriste, synu Boha živého, smiluj se nad námi“; a po druhé: „Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nade mnou“; a po třetí: „Jenž jsi se narodil z Marie Panny“. A když po třetí začal zpívati, hned mu vítr vehnal plamen do tváře, a tak sám v sobě se modle, pohybuje rty a hlavou, vypustil duši v Pánu.