Vloni jsme byli soustředěni na Jana Husa, proto jsme pominuli výročí 40 let od úmrtí spisovatelky Leontiny Mašínové, která byla výraznou osobností Jednoty bratrské. Letos jsme se k ní vrátili.
Letošní text pro Noc kostelů je z biblické knihy Zjevení 21,25: Jeho brány zůstanou ve dne otevřené, noc tam už nebude. Jedná se o město Bohem darované, v němž bude Bůh přebývat se svým lidem. Je to obraz Božího království, k němuž všichni křesťané upínají svou naději. Nebude tam žal, nářek a bolest, nic zlého, co si představujeme pod temnotou noci. Tuto naději se snaží křesťané šířit svým životem a svým svědectvím.
Také Leontina Mašínová, spisovatelka z Jednoty bratrské usilovala ve svém díle o to, aby přiblížila křesťanské hodnoty a zvala k nim na příkladu významných postav našeho národa. Mnohdy její postavy prožívaly těžké životní zkoušky, trápení, pronásledování, v případě Václava Budovce i smrt na popravišti. Ale vše snášeli s výhledem k nebesům a nezapřeli svou víru, která je posilovala a obohacovala jejich životy.
Jiří Polma připomenul její pestrý život a úctyhodné dílo. V malé výstavce bylo nabídnuto k listování 33 jejích titulů v různých vydáních. Hezké bylo, že i děti věnovaly výstavce pozornost a některé dívky se i začetly do knih.
Po koncertu dětského souboru Řetízek ze ZUŠ a po občerstvení jsme se k L. Mašínové vrátili. Členové sboru se zapojili do četby úryvků z jejích knih a vzpomínek, o přečteném se rozvinula milá debata.
Ve volných chvílích se návštěvníci věnovali i výstavce fotografií - Pokusy fotografujícího faráře - nebo listování ve svazcích sborové kroniky.
Vydrželi jsme skoro do 23 hodin, byli jsme rádi spolu...
Leontina Mašínová 16.3.1882 – 10.2.1975
V loňském roce jsme měli plnou hlavu velkého výročí smrti Jana Husa. Proto se letos vracíme k výročí loňskému, které se týkalo naší Jednoty bratrské, protože k ní velmi výrazně patřila spisovatelka Leontina Mašínová – bylo tomu 40 let od jejího úmrtí v únoru 1975.
Začala psát pro děti a mládež, zůstalo po ní několik desítek knih. Její práci oceňoval k K.V. Rais. Později se zaměřila na historické romány. Vybírala si pro své postavy muže silné a oddané víry v Boha, kteří celý svůj život dávali do služby Božích zájmů o svět: Jan Milíč z Kroměříže, Bratr Řehoř, Václav Budovec z Budova, Jan Amos Komenský, Jiří Schmidt...
více...
Její dílo bylo vždy vědecky důkladně připravené, jazykově i umělecky pečlivě propracované a současně i mravně výchovné a zbožné.
Pokusím se přiblížit vám bohatý životní příběh naší sestry z Jednoty bratrské, kterou milovala. Sám jsem se s ní nikdy nesetkal osobně, ale několik knih jí podepsaných vlastním.
Její rodokmen sahá ještě před třicetiletou válku. Měla společné předky s básníkem, vlastencem a veselým člověkem Mikulášem Dačickým z Heslova. Z maminčiny strany je v příbuzenstvu budějovický biskup Jirsík, který statečně odpíral dogmatu o neomylnosti papeže na koncilu r. 1870.
Narodila se 16.3.1882 v Plzni, jako druhé dítě manželů Františka a Veroniky Mašínových. Tatínek si přál holčičku a dojatý mamince Veronice natrhal několik fialek, které si toho jara přispíšily na svět. S bratrem Evženem se měla ráda, mladší Bohoušek brzy zemřel. Tatínek zemřel, když Leontině bylo 8 let. Do školy chodila v Kutné Hoře, kde bydleli u otcovy sestřenice Novákové. Byla horlivou čtenářkou. K údivu katechety znala něco i z Komenského dříve než se jako desetiletá účastnila lampionového průvodu k jeho poctě v r. 1892 (300 let narození). Tehdy určitě netušila, jak dlouho a pečlivě se bude Komenskému věnovat při psaní obsáhlého románu.
Jako učitelka češtiny a dějepisu nastoupila první místo v Jeseníku na Nymbursku. Místní farář ji svým pohoršlivým životem odvedl z církve a od víry, i když toto loučení nebylo lehké. Krista milovala, ale zdálo se jí, že je příliš povznesen nad pozemskou chásku... Vzdálen nezúčastněn... Na dalších stanicích v Loučeni a v Pečkách byly klidnější poměry, věnuje se četbě, škole i kulturní činnosti. Má velice živou obrazotvornost, vymýšlí si před spaním různé příběhy, ale na veřejnost se s nimi zatím neodvažuje. Má u sebe svou maminku. Jako učitelka v Rakousku je prakticky odkázána k celibátu a smiřuje s tímto údělem.
Na počátku roku 1914 přichází nemoc, lehlá operace, ale smrtelně vážné komplikace. Zdálo se, že její pozemská pouť uprostřed pilné školní práce skončí. Ve svědomí se jí ozýval hlas: „Jak se zodpovíš za to, co jsi zde nevykonala?“ Dávno cítila, ale potlačovala to v sobě, že by měla být spisovatelkou. „Jak se zodpovíš..?“ vracelo se v horečkách. „Komu? … vždyť ty přece nevěříš!“ odpovídala si. … Uzdravila se a od té doby věřila v Boha, jemuž budeme skládat účty za to, jak jsme hospodařili se svěřenými obdarováními, mezi nimiž byla nepochybně její nevyčerpatelná obrazotvornost, s níž si až dosud jen pro své potěšení pohrávala. Oslovil ji ten, kterého opustila, ale který neopustil ji. Teď už ví, že se musí stát spisovatelkou. Víra jí dává sílu i odvahu. Stalo se, že rekonvalescenci po šťastně přestálé chorobě trávila v Potštejně. Tady se ke svému údivu dozvěděla, že dosud trvá církev, která je přímou pokračovatelkou staré, jí milované Jednoty bratrské. Kazatel Josef Mikuláštík jí sdělil i adresu svého kolegy v pražském sboru, kam měla nejblíž. - Je to náhoda, nebo otevření pohledu na budoucí duchovní domov? Boží popostrčení?
Zatím má bližší úkoly. Vypukla světová válka. Matky musejí často vykonávat práce svých manželů, kteří jsou ve válce, na výchovu dětí nezbývá mnoho času. Učitelka Mašínová se s kolegyněmi snaží pomoci – pořádají loutková představení. Daří se to. Napsala svou literární prvotinu – loutkovou hru Kašpárkova chalupa (1917 Pacov). Přichází pak ještě dalších pět divadélkových her. Od zemského inspektora dostala úkol napsat Dějiny vzdělanosti pro odborné školy ženských povolání. Toto dílo se jí dařilo nad očekávání dobře, bylo oceněno a přeloženo do slovenštiny i němčiny. První vydání vyšlo ve státním nakladatelství r. 1922.
Asi čtyři roky po návštěvě Poštejna jednoho dne sedá Leontina Mašínová v Pečkách na vlak a jede do Prahy za Jindřichem Schillerem, s nímž si domluvila rozmluvu. Rozhovor ji uspokojil. Dostala darem Nový zákon a před rozchodem jí bratr Schiller řekl: „Rozhodnete-li se pro Jednotu bratrskou, já od vás žádný jiný slib nechci, než že budete denně číst Bibli.“ S tím se rozešli. Je však ještě dost času před odjezdem vlaku, a tak sestra ve vzpomínce na to, co před chvílí slíbila, otevřela ještě v Praze darovaný Nový zákon a její zrak padl na větu ze Sk 9,6: „Vstaň a jdi do města a bude tobě povědíno, co bys ty činiti měl.“ Uslyšela v tom Boží souhlas s kroky, které právě podnikla. A když potom vezme s sebou do shromáždění, konaném při sjezdu mládeže, i svoji maminku, jež se pak ní na ulici obrátí a vyjádří svůj dojem vážnou větou: „Tohle by mohlo náš národ zachránit!“, je již rozhodnuta s konečnou platností. Stává se členkou Jednoty bratrské. Naslouchá kázáním, ale čte také jinak než dříve v dějinách a spisech staré Jednoty. Pod vlivem Písma sv. rozvažuje a prověřuje nyní jejich vyznání i víru zde obsaženou. Je hotova podle jejich příkladu plnit vše, co od nás žádá Ježíš a z čeho vydáme počet, ale učí se také pokorně přijímat i to vzácnější, co Ježíš Kristus nabízí a dává: milost, odpuštění hříchů, zvláště oné nevěry, jíž se provinila. Hledala a bylo jí dáno, aby mezi Bratřími nalezla krásnou perlu živé víry.
Ale tento poklad nechce a nemůže si ponechat jen pro sebe. Snaží se získat pro Krista a jeho evangelium každého, s nímž přijde do styku.
Na školní rok 1920-21 působila na Slovensku v Liptovském Mikuláši. Navázala tu mnoho přátelství, mj. s malířem Ladislavem Šímou. Mamince na Slovensku stýskalo, vrátily se do Peček. Ve volných chvílích pak L. Mašínová pracovala na románu Milíč z Kroměříže. Vyšel r. 1925, přejně se o něm vyjádřil Jan Herben. Zajímavě se o tomto díle vyjádřil J.S. Machar: „Víte, já na ty literární ženské ruční práce moc nedám... ale tahle Mašínová!“ Její práci doporučoval. Osobně se oba setkali několikrát...
V roce 1923 přišla do Lázní Bělohrad. Za dva roky si vystavěla vilku a zakotvila zde trvale nepochybně i proto, že v blízké Nové Pace našla bratrský sbor. Ze zdravotních důvodů ukončila v r. 1930 učitelské povolání a věnovala své lásce – spisovatelství. Snad každý rok do války vyšla jedna dětská knížka nebo leporelo.
Snažila se o to, aby byla zahájena duchovní práce JB i v Lázních Bělohrad. Podnětem byl pohřeb její matky 4. října 1936. Promluvu měl kazatel J. Schiller z Prahy a ještě týž podzim sem začal dojíždět k pravidelným shromážděním St. Čech z Nové Paky. Shromáždění se konala u v její pracovně. S velkou horlivostí získala L. Mašínová pro JB kolegyni Marii Malou, ředitele Hocha, svou pomocnicí v domácnosti F. Pilařovou, pak svou švadlenu P. Novákovou, bývalou svou profesorku Marii Vítkovou z Loučeně, spolupracovnici Ph. Mr. H. Hrnčířovou s manželem.... Ze zabraných území v počátku II. světové války přišli další členové JB: M. Nosková-Boháčová, Sitařovi, Neťukovi a později Šímovi. Do bratrského kroužku patřil i německý četník, který v její vilce vyřizoval bytovou záležitost – A. Pfeifer. Tehdy se tísnívalo v její pracovně a v přilehlé kuchyni při shromážděních až 70 osob. Členů bylo – s dětmi – asi 40....
V roce 1936 jí vyšla knížka o historii Jednoty bratrské pro mládež S poutnickou holí, velice přejně ji uvítal historik F.M. Bartoš. A ve stejném roce vyšel i Hořící sloup, obsáhlý román o Václavu Budovcovi z Budova, bratrském odvážném bojovníku za českou reformaci. Následoval román (1940) Tiší v zemi o bratru Řehořovi a založení Kunvaldu, kolébky Jednoty bratrské. Byl přeložen do němčiny pro NDR a Švýcarsko.
Od chvíle jejího obratu k víře je vlastně celá její literární činnost tak či onak zaměřena k dějinám a duchovním bratrským cílům. A nevyhýbá se ani pracem, které slouží přímým potřebám církve. R. 1936 vydala knížku „S poutnickou holí“ s ilustracemi Františka Bílka, pomocí níž se mládež i nově přicházející členové seznamují zábavnou formou s dějinami Jednoty bratrské staré i obnovené. V r. 1940 vyšel přepis Komenského „Informatoria školy mateřské“ pod názvem Komenský maminkám. Praktickou pomůckou byla brožurka Umíte stonat?, v níž zúročila své zkušenosti z nemocí. Velký podíl měla na přípravě nového Bratrské zpěvníku z r. 1954 v němž má 9 vlastních písní a 34 překladů.
Neuzavírá se však jen do své církve. Uveřejňuje příspěvky v Kostnických jiskrách, Křesťanské revui a v Českém zápase (časopise CČSH) vycházel na pokračování román Hořící sloup i román o Komenském a další práce. Na Komenském pracovala velmi dlouho a pečlivě, měl být vyvrcholením jejího spisovatelkého umu a také byl její „srdeční“ záležitostí. Vyšel postupně ve třech dílech: 1957 Mladá léta Jana Amose, 1959 Do labyrintu světa, 1961 Planoucí pochodeň. Vydání z r. 1969 nese název Nesmrtelný poutník.
První díl Komenského vyšel k jejím 75. narozeninám (16.3.). V časopise JB (1957/64) je tato zprávička:
Ve čtvrtek 28. února vyšla „Mladá léta Jana Amose“. V neděli se rozešlo u nás při shromáždění 70 výtisků a další čtenáři se hlásili. V pondělí ráno telefonuji na všechny „knihy“ v okolí. Odpověď: Nemáme už; poslední výtisk prodán; nemáme už ani ve výkladě; přišli jste pozdě; kdepak Mašínovou... Prosím: Mrkněte do regálu, snad tam ještě výtisk bude! Co bych mrkal, právě jsem prodal poslední...- Pěkný pozdrav k narozeninám!
Jako odpověď na mnoho krásných přání k narozeninám napsala: Čím více je těch projevů vděčnosti za mou práci, tím hlouběji cítím to: Ne nám, Hospodine, ne nám, ale jménu tvému dej čest!“ Vždyť já, kterou Pán vytrhl mnohokráte z těžkých nemocí a bezprostředních nebezpečí života, ale hlavně – z jícnu nevěry – nejlépe vím, čím jsme na tomto světě bez Něho a čím jsem Mu povinna, i od koho beru sílu ke své práci... (1957/76)
S Radimem Kalfusem ještě napsala román o Jiřím Schmidtovi, bratrském misionáři v Jižní Africe, pod názvem Moravané 1967. Vyšel také anglicky.
Ocenění:
1. prosince 1946 jí město Lázně Bělohrad udělilo čestné občanství. A ona v závěrečném proslovu neváhala vyznat před 700 přítomnými, že největší kořistí jejího života byla a je – víra v Ježíše Krista, který „přišel, aby nás naučil dobře a krásně žít a aby nám k takovému životu nabídl svou sílu“.
11. května 1967 (85 let) jí univerzita Jednoty bratrské v Bethlehemu v USA (Coravian College) udělila čestný doktorát „litterarum doctor“. Ocenila tak její knihy pro děti a mládež a zvláště trilogii o Komenském, jíž vrcholí její romány s postavami naší reformace. Promoční akt vykonal za přítomnosti cca 1200 studentů a profesorů Dr. Raymond Haupert, rektor koleje, před jejíž budovou stojí socha Komenského od V. Makovského. Byla také pozvána na naše velvyslanectví ve Washigtonu. Také noviny si její návštěvy všimly.
Byla hostem americké větve JB (Moravian Church) a měla proto příležitost promluvit nejen k vysokoškolským profesorům, studentům a duchovním, kteří se shromáždili v nové knihovně, aby s ní pobesedovali o jejím životě, o jejích pracech a o naší zemi, nýbrž i k žákům Bratrské střední školy, k účastníkům bohoslužeb a Hodů lásky apod. Do USA přinesla i svou přednášku „O Komenského charakteru.“
U příležitosti 100.výročí zákona o obecných školách se konalo 24.6.1969 v zasedací síni Národního výboru v Praze slavnostní zasedání, na němž ministr školství Prof. Ing. Vilibald Bezdíček předal vysoká státní vyznamenání zasloužilým učitelům a školským pracovníkům. Vyznamenání „Za vynikající práci“ bylo uděleno také sestře L. Mašínové.
Sestra Leontina Mašínová byla velmi oblíbená, k mnohým příležitostem dostávala desítky dopisů. Někdy se uchýlila k tomu, že odpovídala hromadně. Tak i na přání k Novému roku 1971: (1971/40)
Moji milí přátelé,
začněme dnes vesele:
spoustou přání zavalena
ještě nejsem udušena
pod lavinou vaší lásky.
Jsou mi vzácné její svazky!
Dřív mě psaní nezdolala.
Ráda bych i dnes vám psala,
jak ode mne zasloužíte.
Jistě se však nedivíte,
v oklepcích že musím psáti,
krátce vám jen děkovati.
Vždyť jsem chorá a tak stará!
Stará, ale v dobré víře
sedím v bělohradské díře,
optimistka jako dosud.
Nezlomí nás přece „osud“!
Co je osud? Kdo jej řídí?
To přec naše oči vidí,
proto – všechny strachy stranou!
Zahubte je jednou ranou!
Viďte, nebudeme lkáti,
spíše za to děkovati,
co nám letos Pán Bůh dal
a co teď nám uchystal.
Však on umí i ze zlého
vyvést něco velikého.
I pro vás to přání chová
Leontina Mašínová.
Jaké ji zdobily vlastnosti?
Mírnost, jež se nedá vyprovokovat ke křiku na chybující bližní a nejbližší.
Přívětivost k hostům, i když přijdou ve chvíli, kdy máme zrovna nejvíce práce.
Dobrota, jež umí dát staré babičce v lese právě nasbírané hříbky. (1967/75)
Píle: Její knihovny psací stoly mají své zásuvky, a v nich je uloženo mnoho pokladů, nezjevených čtenářům. Chce-li autor historických románů pracovat systematicky a pokud je na něm, historicky věrohodně, pak musí studovat dlouhá, dlouhá léta, než se bude moci odhodlat k popisu Komenského cesty po moři, dobového pozadí jeho pobytu v Londýně či Amsterodamu Ano, to jsou léta drobné a mravenčí píle, stálého vystřihování, srovnávání, čtení....(1962/34, RK)
Byla radostná: osmdesátiletá dáma dovede rozzářit a povznést společnost svými nápady, vtipy a postřehy Její humor je osobitý. Nejprve vypráví s vážností, že se posluchači tají dech, co se asi z toho vyklube. A vyklube! Šotek, kterého nikdo nečekal a konec všeho je upřímný a zdravý smích, kterému někdy konce není. (1962/34, RK)
O duchovním obdarování sama píše: „Nemusí to být vždy poselství svěřované jen prorokům. Může to být jen ohníček, na kterém se chce někdo přihřát. Zkrátka, je povinností i jiskry odevzdat těm, kterým je zima.“ (1967/35)
V Lázních Bělohradě vedla lidi nejenom k osvětě, ale také k víře v Boha. Inspirovala i konání bohoslužeb a ekumenickou spolupráci několika církví.
Dožila se téměř 93 let, zemřela 10.2.1975.
„Úcta k předkům a znalost jejich života nám musí být pobídkou, abychom hledali vlastní dobré cesty.“ LM
- Odkazy v závorce jsou na časopis Jednota bratrská (rok/strana) Jiří Polma
Báseň přítele Jana Mrázka k devadesátinám (1972/30)
Kraj celý kolem procitá,
zem po zimě se chvěje,
jak teplé jarní slunéčko
tu zemi líbá, hřeje.
Dnes naše mysl letí k Vám,
kdy jaro venku raší,
a hluboce se skláníme
před plodnou prací Vaší.
Mnohými strastmi prošla jste,
však zůstala jste rovna,
nad dílem svým jste nezpychla
a byla povždy skromna.
Když někdy žal se zmocní nás,
neb bolest s hořkou tísní,
tu stačí jenom ponořit
se do slov Vašich písní...
a hned se nitro uklidní,
jak kdysi ono moře,
když Pán jediným slovem svým
utišil běs i hoře.
Dnes všichni, kdo Vám vděčni jsou,
ty naše sestry, bratři,
s hlubokou úctou, obdivem
na Vaše dílo patří
a tisknou v lásce bratrské
převzácné Vaše dlaně,
prosíce v srdcích upřímně
za další milost Páně.
To srdce Vaše šlechetné,
jež pro vše dobré bije,
v němž ušlechtilých citů zdroj
- nechť dlouho, dlouho žije!
Kéž lid náš jednou přijal by
Váš odkaz – co své věno,
by navždy v jeho paměti
zůstalo Vaše jméno.
Nechť Pán se ve své milosti
na každý den k Vám sklání -
a cestou další provázej
Vás Jeho požehnání!